Jacob Burckhardt: Kultura renesance v Itálii

Po předlouhé odmlce se českým čtenářům dostává do rukou jedno ze základních děl evropské historiografie Kultura renesance v Itálii, které Jacob Christoph Burckhardt vydal roku 1860 a které v dosud jediném českém překladu vyšlo roku 1912. Po více než sto letech se tak česká veřejnost může seznámit s ojedinělou prací švýcarského kulturního historika a spisovatele, jež nejenže zásadně přispěla k pochopení epochy renesance, nýbrž dodnes významně ovlivňuje to, jakým způsobem toto historické údobí vnímáme. Plastický obraz renesance, jaký před více než sto padesáti lety Burckhardt vytvořil, dosud žádný podobně vyčerpávající syntetizující pohled nenahradil.

Burckhardtova kniha ale není klasickým historiografickým dílem tradičního typu. Svým zaměřením a stylem náleží do oboru – v době Burckhardtova života ještě prakticky neznámého a v naší době, posedlé kultem specializace, již sotva pěstovaného –, který jeho průkopník nazývá „kulturní dějiny“. Burckhardt ovšem kulturu a umění chápe v jejich plném smyslu. „Kulturou,“ píše David Bartoň v doslovu k českému vydání, „se u Burckhardta nazývá všechno: politika, hospodářství i kuplířství a sport, stejně jako třeba krajinomalba.“ Umění je pak v širokém smyslu „mistrovství v každém oboru kultury“.

Burckhardt vykládá každý aspekt italské renesanční společnosti jako svého druhu umělecké dílo. Uměleckým dílem je i samotný tehdejší stát, na který autor nahlíží jako na umný, racionální výtvor, přičemž idea racionální a promyšlené konstrukce, jejíž projevy jsou patrné ve všech oblastech tehdejší italské společnosti, je právě tím, co je pro období renesance příznačné v protikladu k představě státu a společnosti jako organického společenství, která dle Burckhardta charakterizuje spíše feudální stát středověku.

Burckhardtova kniha Kultura renesance v Itálii, která je sama o sobě uměleckým dílem, nepřestává navzdory své věkovitosti inspirovat a intelektuálně stimulovat čtenáře na celém světě.

536 stran, pevná vazba.

Jacob Christoph Burckhardt (1818 až 1897) vystudoval teologii v Basileji, později studoval v Berlíně historii u mediavelisty a zakladatele německé historické školy Leopolda von Ranke. Zaměřoval se především na kulturní dějiny renesance a starověku. Od roku 1843 přednášel historii na univerzitě v Basileji, v roce 1855 byl jmenován profesorem dějin umění na Spolkové polytechnické škole v Curychu. Strávil mnoho let v Itálii, kde vzniklo i jeho stěžejní dílo Kultura renesance v Itálii.

K jeho nejznámějším knihám patří Kulturní dějiny Řecka (1898), Doba Konstantina Velikého (1853), Kultura renesance v Itálii (1860), které byly součástí zamýšleného projektu Knihovny kulturních dějin Evropy. Je též autorem monografie o Cicerovi a knihy Úvahy o světových dějinách.

„Jacob Burckhardt uskutečnil Schillerův sen. Skutečně se mu podařilo živě zrekonstruovat velkou organickou jednotu, skládající se ze všech aspektů života národa. Nebo? ještě nikdy se v jedné a téže hlavě nesjednotil tak svěží pohled na detaily, tak plně básnická schopnost vcítit se do dávných poměrů s tak širokým a svobodným pohledem na ty nejvšeobecnější souvislosti. Burckhardtovou hlavní duševní vlastností byla neukojitelná, neklidná a zneklidňující psychologická zvědavost, vedená neklamným citem pro to nejpodivnější a nejvzácnější, nejzaniklejší a nejskrytější. A s tím se pojila přímo olympská nestrannost úsudku, jež s úsměvem uznává vše za oprávněné, protože vše chápe. Jistě není bez významu, že Burckhardt byl Švýcar. V té horské kotlince, jakési miniaturní Evropě, kde Němci, Francouzi a Italové žijí pod jednou společnou demokratickou ústavou a snášejí se, je zřejmě zcela nemožné myslet jinak než kosmopolitně a neutrálně. Burckhardt zde ostatně pokračoval v těch nejvznešenějších tradicích německého dějezpytu. Tento ideál kosmopolitní historiografie neměl na mysli jen Ranke a jeho žáci, ale i klasikové jako Kant, Herder, Goethe, Humboldt, Schiller. V Burckhardtových Úvahách o světových dějinách,

v díle božské svěžesti, záběru a plnosti, najdeme větu: ,Duch musí proměnit vzpomínku na prožití různých pozemských údobí ve svůj majetek. Co bylo kdysi radostí a žalem, musí se stát poznáním.‘ Tato slova bychom mohli dát jako motto nad jeho životní dílo.“

Egon Friedell (z knihy Kulturní dějiny novověku)

„Historik, tedy skutečný historik, který se nemíjí se svým předmětem zkoumání, vykládá a píše svou báseň v próze jako variaci na báseň světa. Z detailů skládá svůj opus podle vlastní vytříbené intuice. Dokládá prameny ne to, co se objevuje nejčastěji, ale to, co intuitivně našel jako příznačné pro podstatu. Ví dobře, že nepíše jediný možný výklad, ale jednu z mnoha variací, a že se může zcela minout smyslem básně světa, proto vše nalezené zkouší a poměřuje svou zkušeností. Na vše se vztahuje renesanční maxima – posuzujme vše jako umělecký výtvor. Jak si, ve srovnání s tím,

k čemu Burckhardt ukazuje svou básní na renesanční téma, stojí náš stát, církev, dům, oběd, dnešní den, literatura i celý náš život?“

David Bartoň (z doslovu k českému vydání)