banner

recenze

recenze v čtrnáctideníku A2

Ondřej Slačálek: Konec postkomunismu po konci společnosti

(originál recenze na www.advojka.cz zde)

Kniha chorvatského filosofa Borise Budena by opravdu neměla zapadnout. Konec postkomunismu, politická analýza výrazně ovlivněná psychoanalýzou, totiž především čtenářům z bývalého východního bloku nabízí osvobozující sebepoznání. Proč se po konci totality záhy ztratila také vize budoucnosti?
Původně německy psaná kniha Borise Budena, u nás vydaná pod názvem Konec postkomunismu s podtitulem Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti (Zone des Übergangs. Vom Ende des Postkommunismus, 2009), se v českém prostředí čte jako přesná diagnóza. A patrně nejen zde. Snad bude její překlad znamenat i první krok k terapii. Po téměř čtvrtstoletí od rozpadu východního bloku je totiž opravdu na čase, aby středo- a východoevropské společnosti vykročily z postkomunismu, který autor výstižně pojmenoval jako udržování v kolektivním dětství.

Nic nevymýšlet

Ovšem na metafory z oblasti lékařství či dětství pozor, samy jsou součástí problému a představují jednu z prvních otázek, které si Buden klade. Jak se stalo, že se z odhodlaných společností, které vyšly do ulic a svrhly obávané tyranie, přes noc stali nedospělci? Jak to, že se najednou museli demokracii „učit“ a příslušní západní experti je z ní přijížděli zkoušet, čím to, že nová éra byla plná „dětských nemocí“, které bylo třeba léčit ještě silnějšími dávkami – čeho vlastně? Toho, čím se má učit dítě: napodobování. Právě to se předepisovalo postkomunistickým zemím.

Buden ve svém rozmáchlém a zároveň velmi přesvědčivém útoku na svého času módní politicko-vědní jazyk ukazuje jeho skutečnou funkci – sebeoslavu Západu a jeho dojetí nad naivitou mladších východních bratrů, kteří se zdáli věřit ideálům, k nimž se Západ hlásil, ale už vůči nim ve skutečnosti pociťoval cynický odstup. Roztomilé, leč nezkušené bratříčky bylo třeba zaučovat, jak to ve světě dospělých doopravdy chodí. Dělníci skandující na Miroslava Štěpána „Nejsme děti“ už nedokázali svůj výkon zopakovat v nové situaci, kdy jim tezi o nedospělosti jejich společnosti předhazovala celá mračna expertů, politiků a novinářů. Jádrem postkomunistické situace byla kombinace západního triumfalismu a východního komplexu méněcennosti. Dokonalý pravzor dobrých institucí a společností už existuje na Západě, stačí učenlivost a píle. Hlavně nic nového nevymýšlet. Postkomunismus tak fungoval jako zákaz samostatného myšlení a zároveň pojímal Západ jako homogenní a statický ideál bez dalšího vývoje – dějiny přece skončily.

Jenže Západ se proměňoval a východní společnosti se tak snažily napodobit něco, co procházelo „přestavbou“ důkladnější než Gorbačovova perestrojka. Budenova diagnóza je radikální a zní povědomě: nic takového jako společnost (už) neexistuje. Jak měly postkomunistické společnosti brzy zakusit, slova baronky Thatcherové se stala proroctvím. Revoluční lid, který na náměstích vznášel požadavky na svou budoucnost, se do roka a do dne rozpadl na jednotlivé strany soutěžící o manažování cesty na Západ. Společenské vlastnictví se rozpadlo ve více či méně loupeživých privatizacích. Tím nejpodstatnějším byl ovšem rozpad společnosti, který podle Budena mimo jiné signalizuje také rozmach pojmu kultura ve společenských vědách.

Demontované osvícenství

Komunismus pro Budena představoval verzi osvícenství a moderny, byť často drastickou a neobhajitelně brutální. Společně s komunismem se vyčerpala také jakákoli utopie, která by legitimizovala společnost jako celek něčím, co by ji přesahovalo. Triumf liberalismu je tak zároveň koncem optimistických představ o sdí­lené budoucnosti. Politika se v postkomunismu depolitizuje, mění se v management přejímání vzorů a ztrácí své subjekty. Zároveň ale, vytěsněna, prostupuje politika vším, každým fragmentem, který zbyl po společnosti. Spočívá ovšem už jen v partikulárním sebevymezení, ne v plnějším vícesměrném vztahu ke společnosti.

V jedné z nejsžíravějších kapitol popisuje Buden návrat náboženství, které slouží jako rozeznávací znamení pro odlišení jednotlivých „kultur“. Různí „pravoslavní/katoličtí/muslimští ateisté“ představují rub téže mince, jejímž lícem je náboženský fundamentalismus. Fundamentalisté se totiž nevracejí k žádným fundamentům, pouze podobně jako jiní redukují náboženství na politiku identity, na totem toho či onoho pozůstatku po rozpadlé společnosti.

Buden ukazuje, jak důležitý byl pro veřejnou legitimizaci jednotlivců i skupin status obětí komunismu. Kousavě poznamenává, že i sám Bůh vystupoval v této roli poškozeného komunistickou diktaturou. Jenže co vlastně diktatura ve vztahu k náboženství představovala? Jakkoli jednala brutálními a nepřijatelnými prostředky, v zásadě představovala variantu procesu sekularizace: vytlačila náboženství z veřejné sféry do soukromé. Měl-li postkomunismus představovat negaci tohoto přístupu, pak tedy znamenal negaci sekularizace. Mělo-li dojít k „nápravě křivd“ padlého režimu, znamenalo to vrátit náboženství na veřejné prominentní místo – a to se právě v řadě postkomunistických zemí stalo. Církvím byl vrácen značný majetek, staly se v mnoha případech důležitými podnikateli či zdrojem identity. Právě zde se postkomunismus projevuje (v různých zemích s různou silou) jako proces, který nedemontuje diktatury komunistických stran, ale výsledky osvícenství.

Nový začátek?

Překladateli Radovanu Barošovi patří zásluhy nejen za čtivý překlad, ale i za podrobné vysvětlivky, což nebývá v dnešní době zvykem. Veskrze pozitivní pocit z jejich úrovně poněkud kazí pouze jejich délka a někdy množství informací, které čtenář buď nepotřebuje znát, nebo do vysvětlivky prostě nepatří – tak například do čtyřstránkové poznámky o pojmu multituda neboli množství asi není nutné zařazovat i na autorův postřeh, že KSČM dostatečně nereflektuje Žižekovu a Badiouovu kritiku Hardta a Negriho… Jisté je, že tato kniha by neměla zapadnout. Obzvlášť bedlivě by si ji měli pročíst v redakci Respektu, Britských listů a všude tam, kde nám – mnohdy ve spojení se záslužným prolamováním některých zdejších tabu – vysvětlovali, že „ve vyspělém západním světě“ jsou některé přístupy nemyslitelné či beznadějně pasé. Všude tam, kde se pěstoval jazyk transformace a dohánění. Tedy vlastně všude. Přispěje Budenova pronikavá kritika k radikálně demokratickým vystoupením, která by napomohla k návratu společnosti do politiky a k novému začátku, který by otevřel situaci tak jako revoluce roku 1989, ovšem už bez zákazu myšlení, který následoval? To už záleží hlavně na čtenářích.

Autor je politolog.

koupit knihu v e-shopu

 

 

Lidové Noviny 21. 12. 2012

S Proustem na věčné časy

Jiří Peňás

K nejhezčím knihám roku, ba posledních let, se bezpochyby řadí nové vydání Proustova Hledání ztraceného času, toho kolosu moderní světové literatury. Nakladatelství Rybka ji pojalo jako umělecký čin sám o sobě: hřbety sedmi svazků tohoto veledíla skládají Seuratův obraz, jenž svou chvějivou krásou evokuje atmosféru Proustova textu.

Marcel Proust a jeho cyklus patří do kánonu světové kultury, což neznamená, že jsou též opravdu čteni. Výmluvy si čtenář vždy najde, ale skutečnost, že jde o dílo vskutku rozsáhlé, rozlehlé, a díky „proustovským“ dlouze a komplikovaně se řetězícím větám nikoli jednoduše čitelné, dílo, které není konstruováno do jednoduše rozpletitelného příběhu, nepopírá ani ten, kdo v něm našel zalíbení. Na Prousta je asi nutné si při čtení zvykat, překonávat počáteční nesnáze a malátnost, nenechat se odradit zdánlivou „nezáživností“, která může vylekat i zdatného čtenáře.

Ten, kdo to podstoupí, setká se s přesností a věcností, díky níž vystoupí z textu i nepatrný detail v podobě dokonale opracovaných miniatur, které skládají dohromady fascinující celek. Hledání ztraceného času je osobní epopej, která je stavěna a tkána z myšlenek, prožitků a jevů jako nejjemnější pavučina, do níž se zachycuje svět, který již nadobro odešel. Ale lidská mysl má tu sílu ho evokovat zpět – silnější a bohatší, než byla původní skutečnost. Tedy mysl Proustova.

 

Proust v Čechách

Proust vycházel naposledy česky před pětadvaceti lety. Sedm svazků v odeonské „bílé řadě“ Knihovny klasiků vyšlo v letech 1977 až 1988. Dávno již tedy není k dispozici jinde než většinou nekompletní v antikvariátech – zvyklosti civilizovaných zemí, kdy základní klasika je v obchodech permanentně k mání, se u nás neuchytily. Současné vydání z toho odeonského vychází, neboť jiný překlad, než byl onen, nebude dlouho jen tak k dispozici – a ani není důvod.

První dva díly přeložil před odchodem do pařížského exilu Prokop Voskovec, po něm převzal práci literární vědec Jiří Pechar, největší znalec Proustova díla v českém prostředí. Nakladatel a iniciátor nového vydání Michal Rybka, sám vystudovaný romanista, píše v předmluvě, že překlad prvních dvou dílů, tedy Voskovcových, si vyžádal jistou revizi, na které se ovšem už nemohl překladatel podílet, neb zemřel v roce 2011. Kromě předmluvy je vydání opatřeno rozsáhlou studií filozofa Josefa Fulky, která uzavírá svazek sedmý, tedy Čas znovu nalezený.

Rybkova předmluva nazvaná „Léčba Proustem“ je zajímavá faktograficky i jaksi osobně. Jednak shrnuje historii Prousta v Čechách: připomíná překlad sice ne právě dokonalý, ale v každém ohledu zasloužilý od Jaroslava Zaorálka z konce 20. let (byl to jeden z prvních překladů vůbec, ostatně rychle byl u nás přeložen i Joyceův Odysseus), vzpomene překlad Swanovy lásky, tedy druhé části prvního dílu – Světa Swanových, od Josefa Heyduka, který vyšel v roce 1964 ve Světové četbě. Díky ní vstoupila tato epizoda, v níž Swan propadá do pekla nezvladatelné žárlivosti, do jistého povědomí, takže když v roce 1987 běžela v kinech Schlöndorffova adaptace s Ornellou Mutiovou jako Odettou a Jeremym Ironsem jako Swanem, našli si do kina cestu i intelektuálové knižního typu.

Nelze ovšem říct, že by dílo, jež nese originální název Á la recherche du temps perdu, kdykoli vstoupilo hlouběji do českého povědomí. Neznamená to, že by nutně musel být Proust jen obdivován – výhrady, byť ne nijak přesně formulované, k němu měl třeba F. X. Šalda – ale velmi často se bylo možné setkat s předsudky a s klišé, že jde o dílo pro snoby, spletité, bezobsažné a nudné, které nemůže nikdo „normální“ číst.

Se zajímavou interpretací českého míjení se s Proustem přichází Rybka: píše, že osudovým se Hledání stal fakt, že nevyšlo česky v letech šedesátých, kdy atmosféra byla v české inteligenci příznivá i pro přijetí těžkých a složitých látek. Zatímco Kafkovo dílo, které není o nic „jednodušší“, se stalo obecným vlastnictvím české inteligence té doby, Proust měl zkrátka smůlu. Termín „kafkovský“ si dovede představit kdekdo, zatímco „proustovský“ nabízí jen přibližnou představu, že jde o jakýsi sled asociací. Zajímavá hypotéza poněkud kulhá v tom, že Kafkovo dílo bylo možné (de)zinterpretovat politicky, což s Proustem jde asi jen velmi obtížně.

V osmdesátých letech, kdy Hledání ztraceného času konečně vycházelo v kongeniálním překladu, bylo podle Rybky už pozdě. Stav české inteligence, byť stále ještě měla dost času na čtení, už nebyl takový, aby byla schopna přijmout a vstřebat nuancovanější komplikovanější díla. Možná na tom něco bude, je ovšem otázka, jsme-li na tom nyní lépe.

 

V korkové komnatě

Marcel Proust (1871–1922) a jeho dílo stojí na přelomu mezi klasickým románem a modernou. Patří na konec řady klasiků, jako byli Balzac nebo Flaubert, ale stejně tak bývá přiřazován k modernistům jako Joyce či Musil. Pocházel ze zámožné pařížské rodiny, vášnivě milovaná matka byla Židovka, uctívaný otec křesťan. On sám byl churavé dítě a tělesná neduživost a křehkost ho provázela celý život, který byl veden z větší části v jakémsi estetickém skleníku, který mu ale umožňoval zcela se soustředit na tvůrčí náležitosti jeho díla. K jeho výlučnosti nutno připočíst i homosexualitu, kterou s jemností, již pak snad už nikdo nepřekonal, tematizoval ve svém díle – předobrazem postavy Albertiny „Zmizelé“ z šestého dílu je milostný poměr s jeho šoférem a přítelem Alfredem Agostinellim.

Proust se zajímal o filozofii, psychologii a umění, jež mu bylo základní životní skutečností, silnější než jeho osobní život. Mladý Proust byl známým členem literárních salonů, psal různé literární texty, kritiky a eseje. Dědictví po rodičích mu umožnilo vést nezávislou existenci, v níž literatura hrála hlavní roli. Jeho tvorba však až do vydání druhého dílu Hledání – Ve stínu kvetoucích dívek v roce 1918 nevzbudila žádnou větší pozornost. Teprve těsně po válce se stává známým autorem, získává Concourtovu cenu a jeho jméno je pojmem evropské literatury. To však on už žije naprosto pohlcen svým dílem, izolován od zbytku světa v pokoji, jehož stěny jsou pokryty korkem, aby k němu nezalétl ani šelest nějakého zvuku. Ve svém geniálním mozku spřádá až do konce života literární svět svých vzpomínek na minulost, v němž ožívají desítky postav, nálad, citů a atmosfér.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Mýtus kontrakultury

Kamil Fila, 17. 6. 2012, Respekt

Nakladatelství Rybka Publishers nás v posledních letech zásobuje knihami, které reprezentují výkvět současného levicového myšlení; intelektuální bestsellery, o nichž se mluví a má vědět. Po vyhraněných odmítnutích dnešního kapitalismu v titulech Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška od Slavoje Žižka a Kapitalistický realismus od Marka Fischera přichází Rybka se zásadní prací Kup si svou revoltu! od dvojice kanadských autorů Josepha Heathe a Andrewa Pottera. Podtitul je téměř vševysvětlující: O mýtu kontrakultury aneb Proč revolta proti konzumnímu kapitalismu není pro systém hrozbou, ale naopak hnací silou.

Zároveň máme právo znejistět – z jakých pozic vlastně pisatelé kritizují „slepé a bezzubé kritiky kapitalismu“? Jsou to konzervativci, kteří nemohou vystát excentrické rebely a různé bláznivé aktivisty, jimž chtějí zatnout tipec, nebo jsou to naopak mnohem serióznější angažovaní levičáci, kteří svým „bratrům v boji“ říkají: „Jdete na to úplně špatně!“?

Nonkonformita jako palivo konzumu

Nad tím si láme hlavu řada čtenářů i recenzentů od roku 2004, kdy kniha vyšla poprvé. Heath a Potter patřili v mládí k typickým příslušníkům kontrakultury – chvíli punkeři a chvíli dandyové, s minulostí bývalých šprtů, kteří přešli ke stylově mnohem demonstrativnějšímu odporu vůči většinové společnosti. Dnešní fotografie je však zachycují už jako spořádané příslušníky střední třídy.

Při četbě jejich společné knihy se leckomu může zdát, že sleduje jakýsi příběh prozření a světonázorového obrácení v duchu „dřív jsme neuznávali žádná pravidla, ale teď vidíme, že jsou důležitá“. Bylo by snadné oba obvinit, že zpáprdovatěli, jenomže to by oba nesměli setrvávat u toho, že svět zůstává v mnohém nespravedlivý a téměř na hranici kolapsu, a společenské změny jsou tudíž nutné. Rovněž by nesměli být tak důslední v prozkoumávání toho, jaké typy odporu jsou opravdu účinné.

Pro mnoho západních levicových intelektuálů a aktivistů musí být Heathova a Potterova kniha bolestivým políčkem přes obě tváře. Autoři se jízlivě – nebo leckdy jen suše vtipně – vysmívají nejen falešným a snadno vyvratitelným předpokladům zastánců a příslušníků kontrakultury, ale také mnohdy utopickým návrhům řešení, jež končí neblaze: někdy mají nulový politický dopad, jindy vyloženě posilují kapitalistický systém, a někdy dokonce mají špatný ekonomický nebo ekologický dopad.

Kdo všechno tedy spadá do kontrakultury? Hippies, newagisté, mnozí antiglobalisté, různí gangsteři a teroristé, kteří tvrdí, že bojují proti systému, stoupenci tzv. culture jamming, tedy lidé kupující si „alternativní zboží“, a vůbec všichni, kdo jsou přesvědčeni, že jejich nonkonformita zasazuje silnou ránu kapitalismu, jenž po nás chce, abychom byli všichni stejní a ovladatelní.

Hlavní teze a protiargumenty knihy pak znějí: Nežijeme v jakémsi pomyslném Matrixu, kde jsme všichni ovládáni neviditelným ideologickým systémem. Svět se skládá z miliard lidských bytostí, které všechny mají více či méně přijatelné představy o tom, co je dobro, snaží se navzájem spolupracovat a činí tak s různou mírou úspěšnosti. Pestré spektrum společenských institucí bohužel ale rozděluje plody i břemena naší spolupráce ve většině případů nespravedlivě.

Různé kontrakulturní teorie (od psychoanalýzy, marxismu až po různé verze new age a postmodernismu) tvrdí, že systém udržuje globální kulturní řád jedině prostřednictvím útisku a je nastolen pouze za cenu všeobecné nespokojenosti, odcizení a neuróz. Řešení proto má být údajně nalezeno ve znovunabytí spontánní rozkoše, objevení pravého nespoutaného já. Zábava je vnímána jako vrcholný akt subverze a hédonismus je povýšen na revoluční doktrínu. Ve skutečnosti však zábava nic nepodvrací a jen ztěžuje organizaci společenských hnutí a téměř znemožňuje přesvědčit někoho, aby se ve jménu spravedlnosti obětoval. Chyba kontrakultury spočívá v přesvědčení, že jejím základem musí být duchovní revoluce a vnitřní proměna, jež jsou hlubší než jen údajně povrchní institucionální změny. Přitom pokroku v řešení chudoby, lidských práv a sociální a zdravotní péče se vždy dalo dosáhnout pouze v reálné politice, která je samozřejmě nudná, zdlouhavá a kompromisní. Problém je, že zdánlivá a proklamovaná hloubka vnitřní proměny většinou končí u toho, že nosíte jen jiný účes a oblečení než vaše okolí.

Heath a Potter pak odhalují nejhorší mýtus kontrakultury v tom, že kapitalistický tržní systém nepohání konformita, ale touha lidí lišit se – odtud vzcházejí impulzy pro výrobu nového zboží, ať už jím myslíme módu, filmy, hudbu, auta, lokality k bydlení, biozeleninu nebo třeba drogy. Nonkonformita rozšiřuje poptávku i nabídku a tím roztáčí čím dál rychleji koloběh konzumu, víc než to kdy dokázala uniformita.

Druhým zásadním mýtem, který poškodil globálně společnost, byla rozšířená ztráta schopnosti rozlišovat mezi politickým nesouhlasem (disentem, jenž sebevědomě nese osobní důsledky) a kriminální či psychologickou deviací (a jejím omlouváním jako legitimním druhem odporu, kdy se rádoby rebelové chovají jako ublížené děti, kterým rodiče, či autorita, systém nedovolují chovat se svobodně).

Méně vydělávat, méně pracovat

Kniha je nabita desítkami drtivě přesvědčivých příkladů, kdy všude se údajní odpůrci „systému“ chovají jako nadutí snobové nebo vyloženě jako blázni. Heath a Potter ve snaze prodat čtenářům „nudnou“ politiku či různé ekonomické teorie jednání co nejvtipněji a s maximálním nadhledem (což může působit až cynicky) ovšem někdy přehlížejí takové „detaily“, že koupí některých značek sice člověk nepodvrací systém, ale aspoň ví, že na jejich výrobě nepracovali v nelidských podmínkách dětští dělníci.

Konkrétní návrhy, jak řešit některé zásadní problémy naší civilizace, mohou také čtenáře dost překvapit: zběsilý konzumerismus může oslabit nikoli osobní snížení výdajů, ale všeobecné snížení příjmů, méně práce či progresivní daň uvalená na reklamu. Bude však takové nápady chtít oficiální politická reprezentace přijmout v letech krize, kdy jsme všichni vyzýváni, ať nakupujeme a pracujeme co nejvíce? V některých ohledech jdou autoři cestou malých zlepšení, jindy ale propagují postupy, které se i jim jeví jako prozatímní utopie. Největším paradoxem jejich brilantní analýzy pak zůstává, že jimi prosazovaný racionální přístup promlouvá k té úplně nejmenší menšině lidí na světě: těm, kdo si prošli mládím rebelů a nyní už nechtějí být rozmazlené děti, chtějí umět žít skromněji.

 

YjExY