|
(Vychází 29.5.2006)
Kulturní a duchovní dějiny Tovaryšstva Ježíšova
672 stran, pevná vazba, ilustr., MOC: 398 Kč
EAN: 978-8086182988
"MOC A TAJEMSTVÍ JEZUTů" je jednou z nejzákladnějších knih o působení náboženském řádu, který spoluvytvářel novodobou historii. Předkládá zde dějiny, které vrhají světlo na kořeny naší kultury, neboť vliv jezuitů nelze v žádné době přehlédnout.
„Celá historie této nejgeniálnější organizace všech dob je popsána tak poutavě, že jsem knihu přečetl za jedinou noc.“
Literarische Welt, Berlín
„Je to nejnapínavější dobrodružná kniha, jakou jsem kdy četl…“
Sunday Express, Londýn
„René Fülöp-Millerova kniha je jednou z prvních prací usilujících o co možná nejobjektivnější pohled na působení Tovaryšstva Ježíšova v minulosti.“
Ivana Čornejová
„René Fülöp-Miller vytvořil nejvelkolepější historickou knihu, která v poslední době přišla na trh. Jeho kulturně historická monografie „Moc a tajemství jezuitů“ patří mezi nejdůležitější knihy, které do své knihovny zařadí zasvěcený i laik…“
Paul Claudel
recenze:
Viktor Šlajchrt
Respekt, 19.6. 2000
Moc a tajemství jezuitů podle Fülöpa-Millera
Představu jezuity si valná část Čechů odvozuje od postavy pátera Koniáše, který v 18. století vášnivě kázal proti nekatolíkům a spálil desítky tisíc kacířských knih. V jeho stínu se celé Tovaryšstvo Ježíšovo jeví jako řád fanatických tmářů, vytvářejících "atmosféru nepřátelskou vědeckému bádání a pokroku", jak se dočteme v akademických Dějinách české literatury. V zemích, které nebyly vystaveny násilné rekatolizaci, získali jezuité úplně jiné renomé. Patřili k nejschopnějším organizátorům školství, vynikali ve vědách, ale i v praktických dovednostech, a jejich misionáři si získali věhlas neobyčejnou odvahou a obětavostí. I zde měli mnoho protivníků, kteří jim vyčítali vychytralé strategie, mravní pragmatismus a prahnutí po světovládě, rozhodně však nepodceňovali jejich inteligenci a mimořádnou vzdělanost, spíš je pokládali za úskočné intrikány. Takto dvojaký obraz nabízí i kniha Reného Fülöpa-Millera Moc a tajemství jezuitů, pokládaná svého času za jednu z nejserióznějších studií o Tovaryšstvu.
Autor se brání jakékoli předpojatosti, snaží se postihnout smysl jezuitského myšlení i konání, ale souběžně uvádí i rozličné námitky, které byly proti řádu vznášeny z teologických, filozofických, etických i politických hledisek. I celkem vzdělaný český čtenář užasne, jak málo toho ví o organizaci, která šířením civilizačních norem a rozvíjením přírodních věd i zeměpisných a jazykových poznatků podstatnou měrou utvářela podobu současnosti. Místo zavilých zpátečníků spatří bystré předchůdce moderních intelektuálů, čile usilující o praktickou proměnu světa k lepšímu, pochopitelně podle vlastních představ a v duchu závazné ideologie.
Pragmatický svatý
Zakladatel a tvůrce jezuitského řádu sv. Ignác z Loyoly se narodil rok před Kolumbovým objevem Ameriky a celým svým osudem ztělesňuje přelom středověku v novověk. Vyrůstá jako šlechtický hejsek na královském dvoře, odkud jej ctižádost dovede do vojska, kde se chce proslavit hrdinskými činy, jenže mu hned na počátku dělová koule rozdrtí nohu. V domě, kde se léčí, nenajde žádný ze svých oblíbených rytířských románů, a tak se z nudy pustí do četby životopisů svatých. Je dojat pokornou statečností světců, před níž blednou ideály světského rytířství, jež až dosud vyznával. Po vyléčení se zbaví veškerého majetku a putuje Španělskem jako žebravý klerik, přičemž své almužny rozdává jiným žebrákům. Trýzní se hladem, káže s horoucností až hysterickou, ale přitom o pevnosti své víry stále pochybuje. Úzkostlivým sebepozorováním dospěje k metodice duchovních cvičení (Exercitia spiritualia), jež se stane základem jeho učení. V osmatřiceti se rozhodne studovat teologii na pařížské univerzitě, kde z mladších studentů vytvoří jádro budoucího řádu, přičemž k utužení disciplíny využívá vojenskou zkušenost.
Ignác by rád prokázal podobný heroismus jako svatí mučedníci, jenže mezi křesťany mu umučení nehrozí. Rozhodne se proto sdílet utrpení lidí v chudinských špitálech a začne se svými druhy pečovat o nemocné. Předhánějí se v překonávání hnusu a strachu z nákazy, líbají provalené vředy, objímají malomocné, spí v zavšivených brlozích. Teprve nyní poznávají opravdovou bídu a každodenní kontakt s lidskou bolestí je dovede k zásadní proměně. Až dosud se spokojili s teatrálními gesty, když však začnou uvažovat o praktické pomoci, vynoří se před nimi bezpočet konkrétních úkolů. Kdo jiný by je zvládl efektivněji, než Loyolovo společenství utužené nezlomnou vírou a železnou kázní? Mystické blouznění je třeba nahradit střízlivostí, rozvahou, racionalitou a vzděláním v praktických oborech, mravní nároky je nutno podřídit okolnostem, neboť "účel světí prostředky", a pokud jde o nápravu světa, lze připustit i lstivost a přetvářku. Velké cíle vyžadují fyzickou zdatnost a nikoli asketické umrtvování těla, a proto musí být Kristovo vojsko zdravé, chytré a veselé. Druhým a posledním dílem Ignáce z Loyoly jsou Konstituce, podrobný organizační řád, který během následujících staletí dovedl Tovaryšstvo k mimořádným úspěchům.
Ignác z Loyoly pozoruhodně předjímal psychologické i sociologické přístupy k člověku a společnosti. Jezuitská kázání oživovala lidskou imaginaci a senzualitu, metodika zpovědí učila pátery pronikat do hlubinných vrstev lidské psychiky, čímž mimo jiné zjišťovali, jakou účinnost má jejich působení. Také principy ovlivňování a kontrolování společnosti připomínají novodobou, přísně centralizovanou organizaci s odstupňovanými pravomocemi a dobře zajištěnými toky informací. Pozoruhodně moderní bylo i Loyolovo sociální myšlení, navrhl kupříkladu řadu praktických kroků ke snížení nezaměstnanosti a síť útulků pro potřebné. Misionáři, které vyslal na Dálný východ a do Ameriky, se stali prvními průkopníky kulturní globalizace. V Číně zastávali díky astronomickým znalostem významné postavení na císařském dvoře a na území dnešní Paraguaye vytvořili pro indiány první komunistickou republiku v dějinách, kterou úspěšně řídili téměř dvě století, aniž by svůj vliv opírali o násilí. Jezuité se vyznamenali i v technice. Jeden z nich vzlétl v balónu ještě před bratry Montgolfiery, další vymyslel secí stroj a páter Kircher vynálezem laterny magiky a megafonu dokonce stojí u zrodu audiovizuálních médií.
Loyolův ruský učeň
Impozantní úsilí a schopnosti jezuitů paradoxně vyústily v zánik jejich vlivu, neboť se stali bezděčnými strůjci osvícenství - z jejich škol vyšel Descartes, Voltaire, Diderot, Moliere a další představitelé novodobého kritického myšlení, kteří svým dílem posléze přispěli k rozkladu křesťanského obrazu světa. Jedním z plodů osvícenství je také komunistická ideologie. Fülöpova rozsáhlá studie vyšla poprvé německy v roce 1932, kdy se o zločinnosti sovětského systému ještě příliš nevědělo. I proto se autor v její první části dopustil dosti povážlivého srovnání zakladatele řádu Ignáce z Loyoly s Leninem. Oběma přisuzuje schopnost domýšlet ideje do absolutních důsledků, realizovat myšlenky s mimořádným vzepětím vůle a působit na veškeré lidské myšlení, cítění a konání. Oba prý vytvořili směs fantazie, vědeckého poznání, jasných praktických úvah a pevné víry, aby své vyznavače zcela ovládli, a prosadili své učení proti všem námitkám zbytku lidstva.
Lenin dnes působí díky historickému poznání mnohem obludněji než před sedmdesáti lety. Pravda, avantgardu profesionálních revolucionářů organizoval podobně jako španělský světec "lehkou papežovu kavalerii", výchozím podnětem však u něj byla třídní nenávist, zatímco o dobru měl představy pouze abstraktní a křesťanské svědomí jej netížilo.
O protireformační misii Tovaryšstva Ježíšova v českých zemích se autor téměř nezmiňuje. Při ideologické pacifikaci civilizovaného křesťanského národa a likvidaci jeho duchovních elit, jejichž vzdělanost a náboženskou vroucnost přesvědčivě dokládá např. dílo Komenského, sloužili jezuité spíš světským zájmům rakouských mocnářů než Bohu, přičemž se před nepříliš pravděpodobným mučednictvím nechali chránit císařskou armádou. Česká zkušenost s jezuity je zřejmě dosti výjimečná. Možná by narušila vyváženost knihy, možná si autor nebyl jist, jak ji hodnotit. U nás se o to před pěti lety pokusila Ivana Čornejová knihou Tovaryšstvo Ježíšovo - jezuité v Čechách, diskuse však zřejmě bude pokračovat.
 |
